Křížencům chybí punc čistokrevných psů, neboť nikdy nebyli chováni pro speciální účel či vzhled. Ať už je nazýváme jakkoli – míšenci, voříšci, pouliční směsi – milují a ochraňují nás stejně jako ti nejdražší čistokrevní psi. Navíc trpí daleko méně dědičnými zdravotními problémy, jako je slepota, srdeční obtíže a kyčelní dysplazie. Mnoho lidí dává přednost čistokrevným psům, protože věří, že šlechtění vytvoří jedince s předvídatelnou povahou. Je to pravda pouze částečně, protože temperament a osobnost psa jsou výsledkem nejen vrozených (genetických) dispozic, které štěně zdědilo po rodičích, ale také vlivů působících vnějšího prostředí včetně učení a výcviku. Zvláště důležité jsou zkušenosti jedince získané v raném věku. Štěňata kříženců vyrůstající ve stabilním, laskavém domácím prostředí, které jsou průběžně vystavována různým pozitivním situacím, vyrostou ve vnímavé a spolehlivé dospělé psy stejně jako čistokrevná štěňata. Bohužel ne všichni voříšci mají takové štěstí, neboť mnozí pocházejí z neplánované březosti a majitelé fen se jich často nemilosrdně zbavují.
Mají zcela neoprávněně špatnou pověst. Mnoho lidí se třeba domnívá, že mají přirozený sklon k toulání, neboť tvoří většinu zaběhlých psů. Není to pravda. Touha voříšků toulat se není větší než u psů čistokrevných plemen – vše závisí na výchově. Někteří jedinci ale jsou rození tuláci. Ve skutečnosti se však chovají v souhlasu s geny svých vlčích předků. Jiní jsou k toulání donuceni v důsledku nedostatku zodpovědnosti člověka. Voříšci jsou totiž levnější než čistokrevní psi. Investuje-li ale někdo slušnou sumu do nějakého plemene psa, je ochoten své „jmění“ si chránit. Proto dražším psům věnuje daleko více pozornosti, včetně např. preventivního očkování a prémiového krmení. Názor, že voříšci jsou nemocní a špinaví, je další smyšlenka, kterou můžeme přisoudit pouze a jenom nedostatku péče ze strany člověka.
Volně žijící psi (tzv. ferální psi nebo také páriové) nejsou stejní jako kříženci. Živí se, rozmnožují a přežívají bez závislosti na člověku; jejich přežití však závisí na odpadcích které lidé vyprodukují. V Severní Americe a severní, střední a západní Evropě těchto psů není mnoho. Běžní jsou ve Střední a Jižní Americe, v určitých oblastech Balkánu, v některých zemích východní Evropy v Turecku a na Blízkém Východě, v Africe a v Asii . Populace žijící v jednotlivých oblastech se liší jak svým chováním, tak i zevnějškem. Často mívají tříslovou (pískovou) či plavou barvu. Typ srsti závisí na podnebném pásu; je buď dvojitá a hustá (např. u balkánských populací), nebo hladká a krátká (u psů žijících v tropických oblastech Asie a Afriky). Ačkoli se ferální psi páří náhodně, často z vrhů vyrostou jedinci, kteří jsou si svým vzhledem podobní. Jestliže začnou lidé jejich křížení řídit, tak jako u kanaanského psa v Izraeli, mohou vznikat nová plemena.
Nejlepší je získat štěně např. od feny někoho známého. Povahu matky budete dobře znát a při troše štěstí můžete znát i otce vrhu. Budete pak mít alespoň nějakou představu o budoucí velikosti, stavbě těla a barvě srsti svého psa. Pozorným výběrem štěněte můžete vyloučit i rizikové odchylky v chování (např. přílišnou bázlivost). Jeho temperament v dospělosti ovlivníte výchovou v raném věku a rozumným učením a výcvikem. Psí útulky si za voříšky odevzdané do péče zájemce účtují rozumné poplatky a většinou si dobře ověří budoucího majitele, kterého mohou navštěvovat i v příštích letech a tak kontrolovat, jak se jejich svěřenec má.
Podle článku Bruce Fogle zpracovala Jitka Hrdinová