Často chtějí rodiče splnit své ratolesti přání "MÍT PEJSKA". Někdy si tyto přání chtějí splnit většinou tatínci prostřednictvím svého syna. Pak je, mírně řečeno nezodpovědné, pořizovat devíti až desetileté křehké dívence rotvajlera, československého ovčáka, dobrmana nebo rhodénského ridgebacka. Leonberger či německá doga -to taky není ono. Kokr nebo střední knírač by sice velikostí vyhovoval, ale věřte, to jsou plemena pro zkušenější a psychicky velmi odolné jedince. A třeba je koukat nejen na módnost plemene, ale i na jeho povahu.
Stává se, že si rodina pořídí psa, ale nikdo na něj nemá čas. Los padne na malého Toníka, kterého psi zajímají asi jako háčkování deček. Každou sobotu je naložen do auta a odvezen na cvičiště. Tatínek žádá služby nejlepších instruktorů a péči vedení klubu. Čerta starého ho zajímá, že syn má odpor ke všemu, co se týká psů. Pak mohou nastat (a nastávají) nesledující situace.
Štěně odběhne na pár metrů od svého malého cvičitele. V ten moment začnou přihlížející členové rodiny o překot hulákat a volat psíka k sobě. Ten má v hlavě pěkný "maglajz". Pochopitelně nemůže vědět, ke komu má vlastně přijít. Udělá jedinou rozumnou věc, dá se na úprk. Tím směrem odkud ho nikdo nevolá. Rodina si to vysvětlí hloupostí a neposlušností štěněte a začne ho nahánět. Většinou neúspěšně. Z našeho štěněte navzdory "rodinným výcvikovým metodám" vyrostl statný a pracovně nadějný pes. Náš malý psovod právě klopýtá po cvičišti na jednom konci vodítka. Na to druhém "tajtrdlíkuje" nevychovaný psí puberťák. Dítě se marně snaží psa zvládnout. Přičinliví rodiče přiskočí a jeden přes druhého hulákají na psa i na Toníčka, přetahují se o vodítko a předvádějí, "jak se to má dělat".
Jindy zase se chce tatínek přesvědčit, jak se věci hnuly kupředu. Ve chvílí, kdy Toníček myslí na čutanou se svými kamarády nebo na projížďku na kole, a kdy je rád, že už je schopen alespoň psa udržet na vodítku, vstoupí otec na scénu. Vpadne doprostřed cvičení a dožaduje se pozornosti. V ten moment je dvoumetrový otec s velitelským hlasem pro psa daleko větší autoritou než desetiletý drobek. A je po cvičení.
Po takových situacích končí pes na řetěze u babičky na dvoře. Na krku se mu houpe cedule "CVOK ROKU". Kluk utíká z domu pokaždé, když uslyší slovo "KYNOLOGIE" a tatínek pomlouvá neschopné instruktory. Tatínkové, maminky! Nebývá to u vás právě tak? Sáhněte si do svědomí!
Škoda nadějného psa, který mohl dělat radost někomu, kdo by o něj měl opravdu zájem. Škoda času instruktora. Rodiče by měli být rozumní i tehdy, pořídí-li si domů "pejska na mazlení".
Vídám malé děti (6-7 let), které rodiče poslali před dům vyvenčit nový přírůstek do rodiny. Děcka se o štěně nezajímají, smýkají ho za sebou nebo ho uvážou u nejbližšího stromu a starají se o kola či balóny svých kamarádů.
Někdy nutí štěňata do věcí, které mohou ublížit i dospělému psu. Třeba strkají čtyřměsíční štěně z dvoumetrové výšky na zem a baví se tím, jak padá na čumák nebo na záda a naříká.
Byla jsem svědkem toho, jak děti za bedlivého dozoru své matky, zvedaly štěně za zadní nohy nebo za slabiny do výšky a házeli ho na zem jako kus kamene. Štěně se po několikátém "odhození" začalo bránit a malého trýznitel chytlo za ruku. Matka seřezala štěně.
Rodiče, vždycky, když vaše štěně či dospělý pes projevuje agresivitu vůči vašim ratolestem, většinou potrestáte psa. A co děti? Víte co pejskovi provedli? Děťátko moc rozumu nemá, pes nemá žádný. Mějte ho alespoň vy! A pamatujte! Pes se nedá odložit do skříně nebo na půdu jako kolo či sbírku známek nebo tenisová raketa. Proto dobře zvažujte, jestli psa ano či ne. Na druhou stranu, projeví-li vaše dítě opravdový zájem o kynologii, podpořte ho. Práce se psem mu dá určitě víc, než televizní seriály.
