Kdo z koho má mít vlastně strach? Pes před krávou nebo jehně před psem? Co všechno můžeme volným pobíháním svého psa mezi zvířaty způsobit? Na co je třeba dát si pozor a co je třeba respektovat?
Jaro je za námi a čas letních dovolených se blíží. Mnozí z nás vyrážíme na výlety, dovolené a nebo i procházky se svými psy. V poslední době se v krajině opět začínají objevovat větší či menší stáda pasoucích se malých hospodářských zvířat - ovcí, koz a dalších. Aby setkání našich psích přátel a pasoucích se zvířat nekončila nepříjemnostmi pro kteroukoliv ze zúčastněných stran, je potřeba myslet na několik skutečností.
Předně každý pes je a zůstane šelmou. U různých plemen došlo šlechtěním k potlačení mnoha původních instinktů, ale lovecký pud bývá u psů v různé intenzitě zachován. Záleží potom na fyzických předpokladech, ovladatelnosti psa a příležitosti , zda jej dokáže uplatnit. A jsme u toho! Jako vždy je tu silným faktorem vliv člověka – majitele – cvičitele – vůdce – psovoda atd. Na nás nejvíce záleží, co psům dovolíme, jestli je uhlídáme, aby nezpůsobili škody třeba i velkého rozsahu atd. Útoky psů na pasoucí se zvířata jsou bohužel běžné, ale jedná se o vrchol ledovce. I pouhé rušení stáda z klidu štěkáním a pobíháním v blízkosti pastviny může připravit chovatele o přírůstek na hmotnosti zvířat apod.
Někdo může namítnout, že se to týká především venkovských toulavých psů. Ano, největším problémem jsou noční tuláci a smečky psů, kteří táhnou za hárajícími fenami, ale i neškodně vypadající radostné proběhnutí vašeho bytového psa mezi „línými ovcemi“ může skončit malou katastrofou. Ty „líné ovce“ totiž mohou být v pokročilém stádiu gravidity a každý zvýšený pohyb, stres a neklid ve stádě mohou způsobit během několika dnů zmetání nebo předčasné porody části nebo i celého stáda. Způsobená ztráta nebývá patrná ihned a nezdá se být až tak vysoká, ale je třeba si uvědomit, že narozená a odchovaná jehňata jsou dnes jediným tržním produktem tohoto způsobu chovu. Navíc, pokud vynásobíme takovou událost například padesátkou postižených ovcí, vzniklá škoda se nám okamžitě hravě přehoupne do statisíců.
Nalézt na pastvině po řádění psů vystresovaná, potrhaná a usmrcená jehňata s jejich matkami je pro každého chovatele zdrcující. Nezodpovědnost majitelů psů jim tak zanechává pouze pocit bezmoci a vzteku. Vzteku ne na psy samotné, ale na jejich majitele, kteří svojí lajdáckostí a nevšímavostí ničí cizí snažení. Ne všichni ale skládají ruce do klína a na další nezvané návštěvy se připravují.
Jednou z cest, kterou se vydávají, je budování pevných drátěných ohrad z uzlíkového pletiva okolo celého pastevního areálu, u faremního chovu jelenovitých dokonce dvojitých. Druhým typem budovaných ohrazení jsou takzvané košáry. Jsou to ohrady menších rozměrů, zato ale vysoké i dva metry, aby zaručovaly, že se do nich žádná škodná skutečně nedostane. Problémem pevného hrazení je, že přestože má chovatel velkou jistotu že mu zvířata z ohrady neuniknou, právě tato jistota může znamenat ztrátu všech chovaných zvířat. Pokud se totiž do pevné ohrady psi přece nějak dostanou, zvířata v nich zavřená nemají šanci uprchnout a psi jsou v nastalém běsnění schopni strhávat jedno zvíře za druhým, dokud se některé z nich hýbe. Bohužel, ztráty i desítek chovných zvířat za jedinou noc nejsou žádnou výjimkou.
Prozíravější se zdají být ti chovatelé, kteří používají elektrické ohradníky s různým počtem vodivých drátů, lanek či pásek, natažených mezi sloupky. Pro odrazení psa ve vniknutí na pastvinu by měli stačit tři vodiče ve vzdálenosti asi dvacet, čtyřicet pět a sedmdesát centimetrů od země. Pokud se totiž vodiče dotkne pasené zvíře nebo pes, dostane elektrickou ránu o napětí minimálně tři tisíce voltů a intenzitě jeden ampér. To stačí k odrazení zvířat v překonávání této překážky, přitom je to v žádném případě neohrožuje na životě. Pokud tento impulz ale psa neodradí a za zvířaty pronikne, ta před ním, ohradník ne ohradník, mají šanci uprchnout a zachránit se. Strženo potom bývá jenom několik málo jedinců a škoda na zvířatech je tak minimalizována.
To byly způsoby pasivní ochrany stáda. V těch aktivních způsobech ochrany svých stád u nás chovatelé stále častěji sahají k použití pasteveckých plemen psů. Používají je u stád, přestože i tento způsob ochrany přináší svá rizika a úskalí. U všech těchto plemen psů je silně vyvinutý teritoriální pud a velmi silně bývají vázáni na svěřená zvířata. Svěřené území a zvířata jsou potom schopni bránit proti všem s nasazením života. Brání tak zvířata nejenom před predátory čtyřnohými, ale i před těmi dvounohými, často i domnělými. Proběhnutí se s jehňátky nebo pohlazení kůzlátek na pastvině se nemusí vyplatit nejenom Vašemu psovi, ale ani Vám nebo Vašim dětem. Podobně jako pastevečtí psi jsou schopny bránit svěřená zvířata i lamy alpaky, kdy se psa nebo i lišku snaží ukopat nebo alespoň zahnat na útěk.
Dalším způsobem, jak se snaží chovatelé chránit svá zvířata, je společná pastva s velkými hospodářskými zvířaty. Z hlediska produkčního je to bezproblémový způsob chovu, se kterým navíc získávají záruku spolehlivé ochrany stáda před predátory. Ovce nebo kozy psa nezaženou, ale před skotem, tj. krávami, býky nebo i volky mají psi přirozený respekt a střety s nimi nevyhledávají. Tím jsou zároveň chráněni i malý přežvýkavci. Pokud se přeci jenom pes odváží vstoupit na pastvinu, krávy nebo býk k němu aktivně jdou a snaží se ho zastrašit především svojí velikostí. Pokud to nezabírá, semknou se okolo svých telat a po naznačeném úhybném manévru nekompromisně psa nebo psy zaženou na útěk. Nepoučitelní a pomalí jedinci bývají velmi často doslova zašlapáni do země. V případě, že je skot i rohatý, dokáže této výhody mistrovsky využívat. Obdobně jako skot dokáží ochránit malá zvířata i koně.
Co říci závěrem? Sebelepší ochrana stáda a majetku nenahradí zodpovědné chování majitelů ve výchově a vedení jejich psů. Pokud budeme respektovat práva a potřeby ostatních, vždy, všude a za všech okolností, vyhneme se konfliktům a problémům, kvůli kterým drtivá většina z nás psy nechová.