Jsem starý penzion pro osamělé blechy… zpívá Karel Plíhal v jedné ze svých písniček. Co o nich víme, když je tak potkáváme v kožíšku kolemjdoucích psů a nebo - a jéje – v kožíšku našeho vlastního pesana? Čím mohou ublížit? Co s nimi?
Řád blechy (Siphonaptera) je druhotně bezkřídlá skupina hmyzu s bodavě sacím ústrojím. Všechny blechy se živí výlučně krví (jsou ektoparazity savců i ptáků) ale nejsou vždy přísně druhově specifické.
Na světě se rozlišuje 1 830 druhů blech. Její původ spadá až někam k druhohorám. Tvar těla je vejčitý, ze strany oploštělý, s kýlovitě utvářenou hlavou. Obojí přizpůsobení, tedy těla i hlavy umožňuje rychlé pronikání peřím nebo srstí. Vše na těle blechy – tykadla, štětiny, trny a hřebeny - směřuje po směru pohybu, tj. podél těla. Někdy je ještě na povrchu těla pro tělní útvary vytvořena prohlubeň. Všechny tělní články včetně hlavy končí destičkami, které se střechovitě překrývají. Uspořádání zesiluje účinek schopnosti kýlu prodírat se kožním pokryvem hostitele. Jednotlivé druhy blech se rozlišují podle počtu destiček a vzájemného uspořádání útvarů na povrchu těla blechy.
Vývoj blechy
Vývojový cyklus blechy je celkem jednoduchý. Z vajíček se líhnou larvy, které prochází třemi stupni až se promění v kuklu schovanou v kokonu. Blecha klade vajíčka postupně v jednotlivých etapách po 4-8 kusech a před každým dalším kladením se musí nasát krve. Za život jich snese celkem 400, ale snáší je kdekoliv, bez přesného umístění, prostě je vypouští do prostředí. Můžete je nalézt v pelíšku, v peřinách, v koberci nebo třeba i na zahradě. Larvy nejsou podobné dospělcům. Jsou bělavé a mají nitkovitý tvar. V bílém průsvitném tělíčku larvy často prosvítá nasátá potrava různými odstíny nahnědlé nebo načervenalé barvy – larva se živí nestrávenými zbytky krve z výkalů dospělých blech příp. jinými organickými zbytky. Larva se dvakrát svléká, před třetím svlékáním si spřádá z výměšku slinné žlázy kokon. Sekret žláz je nejdřív lepkavý a tak než utuhne, ulpí na něm prach a nejrůznější úlomky z okolí, takže s ním úplně splyne. V kokonu se larva svléká potřetí a vytváří se kukla. Na kukle je možné rozeznat tvar budoucí blechy – dokonce i její pohlaví. Dospělá blecha opouští kuklu, ale velmi často zůstává ještě v kokonu a vyčkává hostitele. Velmi citlivě reaguje na mechanické podněty z okolí, které by mohly ohlašovat jeho příchod. Poté vylézá a uchytí se na něm.
Jak je to u nás s výskytem blechy?
V naší republice žije kolem 130 druhů a poddruhů blech.
Praktický význam a nejčastěji se můžeme setkat s blechou obecnou (Pulex irritans L.) Druh této blechy prioritně cizopasí na člověku, ale jako hostitel může fungovat také pes, prase nebo kočka. Ve volné přírodě je blecha obecná známá např. u kuny, tchoře, lišky a jezevce. Literatura uvádí také jako hostitele hlodavce. Blecha kočičí (Ctenocephalides felis) je známa především u kočky, příležitostně byla zjištěna také u psa, hlodavců a člověka. Blecha psí (Ctenocephalides canis) je blecha cizopasnící především na psovi a lišce. Dalšími možnými hostiteli je lasice kolčava, lasice hranostaj, tchoř a králík. U člověka můžeme nalézt také blechu slepičí (Ceratophyllus gallinae), i když hlavním hostitelem tohoto druhu je kur domácí tedy slepice. Stejné možnosti změny hostitele má i blecha holubí (Ceratophyllus columbae), která napadá především holuby. U divoce žijících ptáků a člověka byla zjištěna jen příležitostně.
Proč by se na ně mělo dát pozor aneb nákazy, které blechy přenášejí…
Blechy jsou mezihostitelé řady helmintů (parazité trávícího traktu), bakterií a virů. Být mezihostitelem zjednodušeně znamená, že jsem jakousi přestupní stanicí, ve které se vyvíjí parazit do té doby, než dosáhne určitého stupně pro přechod do jiného organismu. Většinou se ve mně nevyvíjí invazní (infekční) stadium parazita.
Z historie je blecha nejznámější jako přenašeč dýmějového moru. Dýmějový mor je nákaza, která do značné míry ovlivnila historii lidstva a první dochované písemné zmínky o jejím výskytu se datují do roku 1320 př.n.l.. Za šíření nákazy je odpovědná blecha morová (Xenopsylla cheopis), která je přenašečem původce moru, baktérie druhu Yersinia pestis. Pravlastí moru, dá-li se to tak říci, byli rozsáhlé stepi a pouště střední Asie, středoafrické savany a severoafrické pouště a polopouště. V těchto částech světa vznikaly i mezi lidmi první epidemie. Blecha morová je sice cizopasníkem krys, ale velmi ochotně saje také na člověku. Rezervoárem pro nákazu byli (a stále jsou) hlodavci typu krys, potkanů, myší, křečků, syslů a svišťů. Velké nebezpečí hrozilo především tam, kde po uhynutí hostitelského savce hledali blechy nového hostitele a stal se jím člověk. Třeba válečník, který si ustlal mezi svišti. Stačilo se jen z izolovaného přírodního ohniska dostat do hustěji osídlených oblastí. Ve chvíli válečných výprav a obchodních cest se mor začal šířit jako pandemie (jako pandemii označujeme epidemii, která přesahuje rámec kontinentů). Obrana proti nákaze byla různá podle míry poznání lidstva. Ohniskem nákazy pro evropský kontinent byla přístavní města, ve 14.století hlavně Benátky, které na obranu proti zavlečení moru zavedli 40 denní lhůtu pro vpuštění lodí a jejich osádek do přístavu. Sledovalo se, zda na lodi nepropukne mor. Později se tato lhůta podle italského „quarantine“ – 40 - vžila pod názvem karanténa, která se uplatňuje při prevenci různých nákaz dodnes. Byla také vysledována spojitost počátku epidemií s vyšším úhynem hlodavců (v obytných zónách např. krys), později byla odhalena blecha na hlodavcích jako přenašeč původce onemocnění. Omezení šíření nákaz v hustě osídlených oblastech byl spjat s omezením přímého styku hlodavců s člověkem, omezení populací krys a potkanů a zlepšení hygienických návyků obyvatelů měst. Světová zdravotnická organizace díky zavedeným regulačním opatřením eviduje v současné době lidské ztráty pouze na tisíce, ale např. ještě v roce 1898 – 1908 zemřelo na morovou nákazu v Indii nejméně 6 miliónů lidí. V ohrožených místech je dnes možná vakcinace. Jedná se zejména o oblasti Asie, rovníkové a Jižní Afriky. Jako dalšími možnými přenašeči moru jsou literaturou uváděny i jiné druhy blech, např. Pulex irritans (tedy opět blecha obecná) a blecha krysí (Nosopsyllus fasciatus). Blecha krysí ale na člověku saje jen neochotně a blecha obecná zase neparazituje na krysách. Hrozba nežádoucího propojení z hlediska šíření nákazy je tedy minimální. Omezeně podle literárních zdrojů může mor přenášet ještě dalších 55 druhů blech, největší míra pravděpodobnosti nákazy ale spadá již na výše zmíněnou blechu morovou – blechu původem z Orientu.
Druh blecha obecná (Pulex irritans) a různé druhy rodu Ctenocephalides jsou mezihostiteli tasemnice psí (Dipilidium caninum).
Blechy přenáší také Rickettsia typhi (bakterii vyvolávající myší endemický tyfus), Rickettsii mooseri (bakterii vyvolávající skvrnivku), Salmonellu spp., Staphylococcus spp., Clostridium tetani (původece tetanu), příležitostně jsou mezihostitelem pro původce myxomatózy (onemocnění králíků) a pneumokokózy.
………na procházce jste potkali Alíka od sousedů o tři vchody dál, který zrovna nevypadá, že se o něj někdo stará, drbe se na každém kroku a ten dům, ve kterém bydlí vypadá úplně stejně….
…..dojeli jste z psího tábora a pejsek se začíná z ničeho nic drbat za ouškama, v srsti má tmavé částice (bleší trus)….
…..odložili jste psa do kotce na cvičáku a když jdete na stopu a navlékáte postroj zahlédnete v tmavém kožichu zvířátko, které je Vám zatraceně povědomé z obrázků kynologické příručky…
…….a je to tady…můj pes má blechy….
Co s nimi?
Musíme počítat s tím, že blechy cestují. Je pro ně poměrně jednoduché „přeskočit“ z jednoho hostitele na druhého, stačí i třeba jen vzájemný kontakt srsti dvou psů, psa – člověka, kontakt s pelíškem zablešeného psa. Pokud máte štěstí – potkáte blechu psí. Známá hláška z filmu má pravdu: blechy psí jsou blechy psí - ty na člověka nejdou. Méně šťastné bývá setkání s blechou obecnou nebo blechou kočičí – to jste v tom oba dva, v případě blechy kočičí všichni tři…
Mějme na paměti že nechat psa svému osudu a jeho blechám je známka méně vyspělého přístupu ke svěřenému zvířeti. Jednou jsme si ho pořídili, tak bychom se měli i starat. Šampony jsou jednorázovou záležitostí – zbaví pejska momentálně se vyskytujících blech v jeho kožíšku, neřeší ale blechy, které se vyskytují v jeho prostředí a ani neřeší vajíčka, které se vyvíjí v teple pelíšku nebo boudy v další a další dospělé blechy. Pokud jsme se rozhodli řešit problém antiparazitním šamponem – je třeba ještě pamatovat na ošetření prostředí a to nebývá 100% účinné. Stačí zase potkat Alíka od vedle a jste v tom znovu…. Lépe je volit antiparazitika, které nabízí řešení buď ve formě obojku nebo spreje, případně forma pipety za krk (spot-on) a dlouhodobější efekt. Obvyklá délka ochrany proti blechám je u sprejů a spot-onů 3 měsíce, u obojků i měsíců 7 a déle. Obojky a spreje řeší problém výskytu blech i ve Vašem okolí. Blechy, které naskočí na Vašeho pejska, který je ošetřen přípravkem s dlouhodobějším efektem, nemají šanci a jsou vlastně psem vychytávány z prostředí kolem Vás. Jejich likvidace je tak rychlá, že se již nestihnout rozmnožit. Celá řada výrobků, které jsou k dostání v síti specializovaných prodejen nebo u veterinárních lékařů řeší problém blech spolu s klíšťaty – ideální kombinace. Při výskytu blech doporučujeme psa preventivně odčervit a to zhruba týden až 3 týdny po provedeném odblešovacím zákroku. Pokud likvidujete blechy holou rukou (známé „louskání blech mezi nehty“) umyjte si po této činnosti ruce teplou vodou a mýdlem.
Na závěr…
Zakladatelem momentálně největší sbírky blech na světě byl amatérský entomolog pan Nathaniel Charles Rothschild – znám spíše jako bankéř světového významu. Rothschild se začal zajímat o blechy právě v té době, kdy byl odhalen původce moru – blecha morová. Když v roce 1913 předával sbírku blech Britskému muzeu, obsahovala 1 100 různých druhů a podruhů blech. Dnes sbírka obsahuje přes 52 000 mikroskopických preparátů a je v nich soustředěno přes 1 600 známých druhů blech.
Za skokanského šampiona je mezi blechami považována blecha kočičí (Ctenocephalides felis) o níž je známo, že jedním skokem dosáhla výšky 34cm. To předpokládá 20x větší akceleraci než spuštění kosmické rakety. Blecha obecná (Pulex irritans) při pokusu uskutečněném v roce 1910 v USA předvedla skok dlouhý 33cm a vysoký 19.7cm. Mnoho druhů blech je schopno skákat bez přestávky mnoho hodin nebo dokonce bez odpočinku několik dní.
No, není to obdivuhodné zvířátko?
https://www.mujpes.cz/antiparazitika-1129/
Použitá literatura:
Daniel, Milan, 1985, Tajné stezky smrtonošů, Mladá fronta, 264 stran
Tenora, František a kol., 1992, Zoologie, státní pedagogické nakladatelství, Praha, 174str.
Carwardine, Mark, 1995, Guinnesova kniha zvířat, nakladatelství Mustang s.r.o., Plzeň, 264 str.