Historie plemene
Je to plemeno prastaré, ale přitom docela nové. Předci boxerů byli na území obývaném Němci odedávna známi a pocházeli asi od antických válečných psů, molosských dávičů. Mají tedy hodně společného s dogami německými, bordeauxskými i jinými: s mastiny, mastify i bulmastify, a hlavně s buldoky. Ve středověku se praboxerům říkalo německy Bullenbeisser, což znamená něco jako kousač býků, býkohryz. Také ve střední Evropě (ani naše holubičí Čechy v tom netvořily výjimku) se tehdy holdovalo zápasům zvířat. Tihle psi, česky snad nazývaní tarači, byli však stejně upotřebitelní na divočáky i na jinou nebezpečnou zvěř.
Tenkrát ještě nemohlo být o čistokrevné plemenitbě ani řeči, ale typ přetrvával věky. V minulém století běhali po Německu s řezníky a obchodníky dobytkem psi s mohutnou hlavou, s širokým čenichem a výrazným čelním sklonem. Nesmíme si je však představovat jako dnešní elegantní boxery; byli mnohem nevzhlednější a nemotornější. Mívali křivý hřbet, rozštěpený horní pysk - někdy dokonce i nos - a z tlamy jim neustále čouhala vyceněná spodní čelist. Žádný vábný pohled, ale zato měli pochybnou výhodu, že svým zjevem naháněli strach, ostatně oprávněný. Byli to pejsánci neohrožení, ostří a draví. Za čistou rasu je nikdo nepovažoval. Lidé jim pohrdavě přezdívali Bierboxer - pivní boxer. Chovatelé takové bastardy bez výčitek svědomí křížili s anglickými buldoky, kteří se tenkrát i na kontinentě vysoko cenili. Vypadalo to, že tenhle původní německý pes docela vyhyne. Jenže pak mu svitla naděje. Několik nadšenců se začalo zabývat jeho chovem a roku 1896 založili v Mnichově speciální klub; o šest let později byl už oficiálně uznán standard. Boxeři se dočkali záchrany. Díky cílevědomé snaze se z nich podařilo vytvořit ladné a všestranné psy, kteří si brzy získali oblibu v celém světě.
Zařazujeme je mezi služební plemena a výtečně se na tomto poli osvědčují; především jako obranáři, ale nezadají si ani na stopě. Lze je ovšem docela dobře chovat i jen tak, pro zábavu, ale potom - jako většina velkých psů - potřebují dost pohybu. A nepatří-li řádný pes na řetěz, o boxerech to platí dvojnásob
Počátky chovu boxera u nás
...boxer je atlet mezi všemi psími plemeny a má-li jím zůstat po všech stránkách musí být systematicky trénován a otužován, musí se sním pracovat ve dne i v noci, za každého počasí. Takto držení a otužovaní jedinci jsou pak pilíři chovu a jejich potomci jsou zárukou silné a zdravé chovné základny...
První boxeři se v českých zemích objevili dost brzy. Ve starých dokladech je zaznamenáno, že již v roce 1902 vlastnil boxera jménem Togo ing. Kopecký z Prahy. Ale jsou zaznamenána i jména dalších osob, které již dávno vlastnily boxery dovezené z Německa. Šlo ovšem o ojedinělé případy dovozu, bez úmyslu založit chov boxerů u nás.
Iniciátory organizovaného chovu boxera bylo několik nadšenců, tu a tam se scházejících a hlavně budících velikou pozornost Pražanů pro jejich věčně zamračené, hrůzně vypadající průvodce. Jádro společnosti tvořili Václav Walter, jeho syn Václav s manželkou Gízou, A. Sternberg, F. Mertens, paní Brémová a Radovan Saal. Kolem nich postupně a jen velmi pomalu přibývalo dalších milovníků tohoto, tehdy u nás velmi vzácného plemene. Nepředstavujme si ovšem tehdejšího boxera tak, jak vypadá dnes. Byl nízký, zavalitý, s těžkou hlavou, často korunovanou mohutným předkusem nebo dalším extrémem, nedostatkem brady. V žemlovitém zbarvení strsti často převládala bílá barva, dědictví po anglickém buldoku, otci Mety v. d. Passage, pramáti všech boxerů.
Postupně věci uzrály tak, že v listopadu 1926 byla svolána ustavující valná hromada v Praze, na níž byl hrstkou nadšenců zvolen prvním předsedou Čs. klubu chovatelů boxerů Václav Walter starší. Členy výboru byli manželé Čermákovi, akad. malíř Alfréd Justitz, Pavel Plachý a několik dalších. Počátky organizačního života nebyly lehké. Bylo málo členů a tím i prostředků. Pokud jde o dovoz chovných zvířat, byl zcela odkázán na milovníky boxerů. Sám boxer těžko prorážel. Pro jeho zamračený vzhled se ho báli lidé, takže si jen pozvolna, především svými povahovými vlastnostmi, získával přátele a oblibu. Vyhrál však na celé čáře, jakmile se lidé přesvědčili, že v boxerovi se pojí nesmlouvavý bojovník s kusem šaška a grotesky v jednom uzlíčku. Není proto divu, že se brzy stal miláčkem a na oplátku i ochráncem dětí. Tato povahová vlastnost mu zůstala dodnes. Je to nejněžnější a nejpozornější chůva, jakou si lze představit, která si od malých capartů nechá naprosto vše líbit.
V dalším vývoji si klub počínal velmi čile. Již v roce 1927 uspořádal výstavu boxerů, na níž bylo předvedeno osm zvířat. K posouzení byl tehdy přizván největší expert, v celé světě znýmý rozhodčí pan Muller. Ten nejen posuzoval, ale přispěl i radou jak dále v chovu postupovat, a doporučil vhodný chovný materiál. Jeho rady padly na užitečnou půdu a chov boxera se začal úspěšně rozbíhat.
Důležitým počinem v roce 1927 bylo založení a systematické vedení plemenné knihy.
Po dvouletém předsednictví V. Waltera byl do čela klubu v roce 1928 zvolen akademický malíř Alfréd Justitz. Předsednictví mu však nevyhovovalo, příliš jej upoutal chov a jeho vývoj. Svou funkci proto postupuje B. Svobodovi a sám se ujímá správy chovu boxera jako jeho ústřední a jediný poradce. plemennou knihu přesně a po dlouhá léta vedl Pavel Plachý.
Mistr Justitz především zajišťoval rozšíření členské základny, jako předpokladu pro úspěšný chov boxera. Do klubu přivedl všechny své přátele z uměleckých kruhů, jimž rozdal celý vrh štěňat ze své chovatelské stanice "de la Palette". Využíval každé příležitosti k propagaci boxera, budil zájem o jeho chov a kdekoho zapojoval do práce. Mezi členy získanými Justitzem, patřil i spisovatel dr. F. Langer, ak. malíř Emil Filla, K. Z. Klíma, Eduard Bass, prof. Emil Zikmund a mnoho dalších.
Mistr Justitz věnoval chovu boxera nejen veškeré osobní volno, ale i část své umělecké práce. Byl autorem diplomu, který po léta sloužil při slavnostních příležitostech, navrhl dnes již velmi vzácné, velké medaile v bronzu, s překrásně řezanou hlavou boxera a modeloval postavu boxera.
V počátečních letech bylo hybnou pákou růstu radostné a obětavé vypětí chovatelů boxerů, vedených schopnými a obětavými lidmi. Klub si tak brzy vydobyl přední místo v kynologickém životě. Nepořádní členové nebyli v klubu trpěni a co nejpřísněji se trestali prohřešky proti jakémukoliv porušení chovatelskému řádu a chovatelských povinností. Vládla dobrovolná disciplína, úcta jednoho k druhému, takže bez porady s tehdejším správcem chovu si nikdo nedovolil připustit psa nebo nakrýt fenu. V začátcích chovu bylo ovšem takové opatření nezbytné.