Hledat
Česká koruna
Kategorie
    Menu Zavřít
    Zpět

    Vývoj štěněte - závislost na matce, první štěněcí fáze

    Dva týdny po narození jsou mláďata plně závislá na matce, ale ve třech týdnech se už snaží postavit a čichem prozkoumávat své nejbližší okolí; slyší, vidí a reagují na podněty. Během dalších dvou týdnů vstupují do přechodného období, během něhož se začínají osamostatňovat z plné závislosti na matce. Svět se před nimi otevírá: štěně poprvé vrčí, štěká, vrtí ocasem a plně vnímá své okolí. Jeho termoregulace se dostatečně zlepšila na to, aby se mohlo na krátkou dobu vzdálit z bezprostřední blízkosti své matky. V sedmi týdnech už chodí, běhá a skáče.

    První tři týdny fena pouze kojí. Během dalších třech týdnů doplňuje mléčnou stravu štěňat vyvrhnutou potravou; někdy jim přináší kusy vlastní porce jídla. Během následujících týdnů štěňata sice stále kojí, ale její mléko jim brzy nestačí. Kojení je spíše uklidňuje a dává jim pocit bezpečí. Utrápené či vystrašené mládě se u matky sáním uklidní. Jsou-li štěňata příliš dotěrná, fena si rychle zjedná kázeň. Otec má jen malou roli v počátečním vývoji štěněte, protože nebývá zpravidla přítomen. Samci vlků příležitostně o mláďata pečují a vyvrhují jim potravu jako matka. Účastní se výchovy štěňat a učí je disciplíně tím, že je štípnou, jsou-li příliš neukázněná.

    V osmém týdnu života jsou štěňata stále vázána na pelech (tzv. domov prvního řádu), ale zvykla si už i na jeho okolí – na domov druhého řádu. Díky narůstající obratnosti a zvědavosti štěňat se tento okruh stále rozšiřuje, ale v případě jakéhokoliv nebezpečí jsou připravena vrátit se rychle do pelechu, pod ochranu feny.

    U divoce žijících zvířat přinášejí v tomto období rodiče svým potomkům jako potravu i živé úlovky, takže se štěňata cvičí v lovu a v zabíjení. V této etapě stále ještě smějí štěňata k potravě jako první, rodiče se nasytí později.

    Právě v osmém týdnu už štěňata bojují mezi sebou o nejlepší sousta, což je způsob ochranného chování u žrádla. První známky ochranného chování byly patrné už v předchozím vtišťovacím období, teď je spojeno s důrazným vrčením, ježením srsti a chňapáním. Chyby se dopouští chovatel, který do těchto potyček vstupuje nebo rozděluje žrádlo tak, aby žádné štěně nepřišlo zkrátka. Narušuje tím významný sociální proces, při kterém se pes musí naučit uhájit si své právo; navíc si tak odreaguje část agrese a koneckonců, štěně, které už má dost, se stáhne do ústraní a tak se dostane i na ostatní. Při bojích o žrádlo stejně nevznikne žádnému ze štěňat jakákoliv újma a všichni se nakonec svorně postaví k misce bok po boku.

    Spoluprací při lovu a rozdělení kořisti vzniká sociální partnerství, které je možné jen na vyšším vývojovém stupni. Podle některých autorů probíhá v mládí zkrácený evoluční vývoj celého druhu, takže i počáteční boje štěňat o potravu jsou projevem už dávno zaniklého stupně, kdy žili předchůdci psů jako lovci-samotáři. Nenaruší-li chovatel tyto potyčky, stanou se postupem času ze psů sociální partneři, kteří se sice mohou pokoušet u žrádla přelstít jeden druhého, ale nikoliv se vzájemně pozabíjet; a dokonce budou dbát i na to, aby jako první dostaly žrádlo kojící feny či odrostlejší štěňata. Štěně, které se nenaučilo žrát ve společnosti, bude po celý život u krmení nesnášenlivé a později bez skrupulí sežere krmení i vlastním potomkům.

    Při hrách na boj a zápolení si štěňata procvičují obratnost, různé druhy taktických manévrů i výrazové prostředky důležité pro další život psa. Při hrách se střídají vítězové i poražení, takže si každý vyzkouší různé role. Instinktivně i na základě takto získaných zkušeností uzrávají sociální blokády agresivního chování: pokud stiskne některé štěně svého sourozence silněji, obranná reakce postiženého a jeho hlasové projevy jsou pro útočníka poučením, že zašel příliš daleko. Tak se každý učí odhadovat své síly a mít je pod kontrolou. Pokud "bojuje" se štěňaty chovatel, i on je musí poučit, jaké skousnutí je ještě ochoten tolerovat a jaké už ne. Posilují a cvičí se tím sociální zábrany, které zabraňují poranění příslušníka vlastního druhu.

    V životě volně žijící smečky končí štěňatům období relativní volnosti. Otec určuje začátky a konce her se štěňaty, např. hry na smečku: štěňata mají pronásledovat otce, který postupně zvyšuje obtížnost tras. Otec také začíná důsledně prosazovat disciplínu. Tresty za nevhodné chování uplatňuje energicky, ihned a důsledně, což sice vyvolá projevy pokory a vzápětí i žadonění o náklonnost – ale vzápětí štěně znovu vyzkouší stejnou zakázanou věc. Stejnou důslednost jako pes ve smečce musí při výchově štěněte dodržovat i člověk.

    Stejně jako se štěně muselo naučit partnerství se sourozenci, matkou a případně i s otcem, musí chovatel rozvíjet i jeho schopnost partnerství s člověkem. Pokud k tomu nedojde, budou po celý život psa silnější jeho sociální vazby na příslušníky svého druhu než na lidi.

    Při hrách s člověkem se štěně učí reakcím člověka na jeho chování. Pochvala nebo pohlazení za splnění požadovaného se štěněti vtisknou stejně jako ukázňující trest, kterým je zatřepání za kůži na krku – stejně, jako to dělají psi ve smečce svým neukázněným potomkům. Toto "umravňování" se zpravidla musí několikrát opakovat; i jediné tolerování tabu vnese do partnerství nesoulad.

    Ukázňování musí být ovšem přiměřené, protože štěněti nesmí narušit pocit jeho jistoty a důvěry v člověka. Následovat musí vždy bezprostředně po překročení už vysloveného zákazu, což znamená, že chovatel musí mít štěně stále na očích. Pokud to nemůže dodržet, pak je vhodnější psa dočasně přemístit do prostředí, kde žádný zákaz porušit nemůže. Tato doba musí být jen nezbytně dlouhá, resp. krátká. Dodatečné potrestání lze uplatnit až po 12. týdnu věku štěněte, kdy je schopno si uvědomit souvislost mezi svým předešlým činem a nevolí majitele – např. když pes jeví známky provinění, přidrží-li mu chovatel pod nosem zničenou věc.

    Výchova a výcvik štěněte nejsou možné pomocí trestů, ale jen a pouze formou hry. Hra je pro každé štěně radostná chvíle, natož hra s pánem. Ukončení hry ovšem chápe jako trest, takže vhodnější je počkat si na správnou příležitost.

    Jen když je splnění zvláštních přání člověka spojeno s potěšujícím zážitkem, bude se pes rád učit i v dospělosti. A jen tehdy, když se člověk ujme vůdcovské role, může vybudovat fungující společnou smečku. Nejistoty, které štěně získá při nevhodném chování člověka (nebo dokonce při špatném zacházení), vedou k pozdějším poruchám chování u psů.

    První štěněčí stádium trvá zhruba od třetího měsíce stáří do konce čtvrtého a odpovídá přibližně věku předškolního dítěte – u větších plemen nastává později. Ve hrách štěňat se nápadně často objevují hry, ve kterých se znovu a znovu přezkušuje platnost jejich hodnostního zařazení. Proto se také toto období nazývá hodnostní fáze.

    Vzájemné hry štěňat tohoto věku se mohou provozovat u divoce žijících zvířat, protože většina štěňat odchovaných lidmi už touto dobou není se svými sourozenci, ale u nového majitele – a partnerem pro hodnostní hry musí být chovatel nebo psovod.

    Štěně v přirozené psí rodině bylo do dvanáctého týdne věku vychováváno v malém společenství, ale teď nastává období výchovy v platného člena smečky. Ve výchově pokračují oba rodiče, ale přednostní postavení v rodině měl vždy pes – s výjimkou březosti feny a v období prvního měsíce po porodu, kdy měla určitá privilegia v přidělování potravy – a situace se vrací do normálu. V tomto období je fena dostatečně zotavená, aby se sama podílela na získání kořisti, a štěňata natolik stará, aby převzal patronát nad výchovou pes-samec. Štěňata sice ještě dostávají podíl na kořisti, ale starší psi je už poněkud umravňují, pokud jim štěňata berou potravu drze přímo pod nosem.

    Vazba štěňat na pelech už není tak těsná jako dosud. Společně a bez rodičů podnikají výpravy mimo něj, ale zase se vracejí "domů". Na těchto výpravách se leckdy stane neštěstí, když štěně podcení nějaké nebezpečí.

    Otec řídí "školu hrou": zasvěcuje štěňata nejen do tajů lovu, ale i do bojů s jinými psy na obranu revíru nebo při sebeobraně.

    Štěňata odchovávaná lidmi bývají v tomto období už u svých nových majitelů. Psi, kteří jsou do budoucna určení jako užitkoví, podstupují první testy, které potvrdí, zda budou vhodní pro svou budoucí práci. Pak odcházejí ke svým "pěstounům" a pracuje se s nimi např. ve výcviku pro vodicí psy nevidomých apod. V Kalifornii se právě u slepeckých psů potvrdilo, jak důležitý je věk, ve kterém jsou štěňata předána k výcviku: 90 % štěňat odebraných ve 13. týdnu odvedlo po prvním roce života výkon, který od nich byl očekáván, kdežto štěňata odebraná v 15. týdnu nebyla zdaleka tak úspěšná (jen 70 %).

    Z těchto čísel se usuzuje, že pes je sice velmi učenlivý tvor, ale je také velmi silně vázán na vývojová období, v nichž se musí naučit určité věci: dohnat to, co jednou zameškal, už není možné. Z toho pak dál vyplývá, že selhání některých psů nemají na svědomí dědičné vlohy, ale nesprávné využití jejich mládí. I pes s nejlepším původem a nejlepšími předpoklady se může dostat k člověku, který začne s výcvikem až v osmém nebo devátém měsíci a způsobí tak na psovi nevratné škody.

    Také výchova štěňat zaměřená na služební výcvik musí začít v tomto období – formou hry. Probíhá seznamování s nejrůznějším prostředím, podporují se správné reakce a potlačují nežádoucí – např. první pokusy o pronásledování zvěře. Je to období ideální k přivykání na zvuky – pokud se teď podaří štěňata přivyknout na střelbu či řehtačky, nebudou mít v budoucnu problém s žádnými rušivými zvukovými efekty.

    Pes, který má v rodině plnit "pouze" funkci společníka, se rovněž od tohoto věku musí učit ve formě hry základům pravidel chování v lidské smečce.

    Samozřejmostí by mělo být pro každého chovatele přivykání štěněte na různá prostředí, po kompletním očkování mu umožnit na procházkách kontakt s jinými psy i lidmi, přivykat ho na obojek a vodítko, učit čistotnosti v bytě, postupně zvykat na samotu, na jízdu autem nebo hromadnými prostředky, na jiná zvířata.

    Štěně musí mít dostatek zábavy. Ke hrám solitérním by mělo mít k dispozici hračku, ke hrám sociálním potřebuje partnera buď z vlastní smečky, nebo cizího psa v parku.

    Sociální hry (nebo hierarchické) slouží štěněti k ujasňování si vlastního postavení ve skupině.

    Štěně v tomto věku se snadno rozptyluje a jeho pozornost je nestálá. Proto chovatel vhodně střídá výcvikové hry se zábavnými, přičemž výcvikovou hru je nutné přerušit vždy, když pozornost štěněte ochabuje. Provede-li štěně nějaký cvik dobře, je pochváleno, ale cvik už psovod neopakuje. Se štěnětem tohoto stáří nelze cvičit dlouho a výcvik nesmí být jednotvárný.

    Štěně v prvním štěněčím stádiu potřebuje autoritu. Jak bylo zmíněno výše, ve smečce je otec, kdo štěňata usměrňuje, v lidské společnosti to musí být chovatel.

    Člověk musí dodržovat několik pravidel:

    • 1. Zákazy a tresty užívat s mírou, bezprostředně po nežádoucím chování.
    • 2. Netrestat psa rukou – fyzický trest pomocí novin nemá psa bolet, ale nepříjemně překvapit. Trestem je i nespokojená intonace pánova hlasu.
    • 3. Odměna má větší a okamžitý účinek – na rozdíl od trestu.

    Podle článků Bruce Fogle a časopisů Planeta zvířat zpracovala Jitka Hrdinová

    Komentáře
    Vložte svůj komentář Zavřít