Hledat
Euro
Zpět

Povídání o věcech psích a lidských

V těchto dnech vyšla knížka brněnské publicistky Věry Rudolfové, nazvaná Psí hlas do nebe volá. Stejně jako lidé mají i psi různé osudy. Jejich příběhy jsou smutné i veselé, záleží totiž na tom, s jakými lidmi se setkají.

Vlčáka Henka čekal po zranění, které si způsobil v policejní službě smutný osud. Na jeho operaci nebyly peníze. Ale našel se muž, který uspořádal v Henkův prospěch sbírku, a po operaci u něj vlčák našel opravdový domov. Fenka Annie z Irska zase vděčí za svůj život mladé ženě z Brna, která tuto lurcherku adoptovala. O tom všem píše Věra Rudolfová v uvedené knížce, která je určena především pro čtenáře, žijící ve společnosti psích kamarádů.

Na ukázku jsme vybrali jeden příběh z knihy a to o fence se jménem Annie s podtitulkem :

Dát šanci každému tvoru

Ono se řekne psí život. Naši miláčkové mají krásný život, protože je o ně po všech stránkách postaráno. Za každého počasí s nimi pravidelně chodíme na procházku. Připravujeme jim výživnou a pestrou stravu. Dbáme na to, aby měli pohodlné a teplé pelíšky. Zbavujeme je klíšťat a jiných zákeřných tvorů. Kartáčujeme je a pečujeme o jejich čistotu. Hladíme je, drbeme po hřbetě a za ušima. Mluvíme na ně, hrajeme si s nimi, prostě všemožně ty naše miláčky hýčkáme.

Někteří pejskové ovšem takový život nemají. Třeba chrti, kteří v Irsku a ve Španělsku závodí na psích dostizích. Svým majitelům vydělávají pěkné peníze. Odměnou je jim život v kotcích s betonovou podlahou. Jediným člověkem, kterého pravidelně vidí, je trenér. Stravu mají sice vydatnou, ale jen proto, aby podávali co nejlepší výkony. Neznají pohlazení ani vlídné slovo. A když po třech, čtyřech letech přestanou odvádět patřičné výkony, nemají už pro majitele cenu a obvykle je čeká smutný konec. Jen někteří se dostanou do útulku a dočkají se lepšího života.

Vysloužilé psí závodníky nabízí na svých webových stránkách k adopci také největší irský útulek PAWS. A už kolem stovky chrtů našlo nové páníčky i v České republice, a to zásluhou občanského sdružení Adopce chrtů, která irskou nabídku přejímá a hledá pro tyto psy nový domov. Tak se na začátku loňského roku objevila na internetu i fotografie roční fenky Annie. Větší, pohublá bílá fenka s hnědými skvrnami a povislým bříškem vypadala velmi zuboženě. Pod fotkou byl následující text: „Annie je roztomilá lurcherka. Nejde o čistokrevného dostihového chrta, ale křížence s pasteveckým psem. Fenka je asi tak jeden rok stará a velice přátelská. Při kontaktu s kýmkoliv dává najevo jen lásku a přátelství a prahne po dotyku. Do útulku se dostala ve velmi špatném stavu asi hodinu po svém narození. Měla rozsáhlou infekci, ale tu se podařilo vyléčit. Je velmi čistotná, bezproblémově chodí na vodítku. Nikdy neměla svého pánečka a nikdy nepoznala jeho lásku, přesto je hodná a dobrosrdečná. Ten, kdo adoptuje Annie, získá oddaného přítele na celý život.“

Fotografii viděla náhodou na internetových stránkách také Tereza Tobiášová z Brna. Už si nechtěla pořídit psa – měla ridgebaka Montyho a domnívala se, že by přítomnost jiného psa těžko snášel. Ale zarazilo ji, že Annie byla v nabídce velice dlouho. Možná případné zájemce odradil její vzhled, na fotografii totiž nevypadala vůbec hezky. Zdálo se, že nenajde nového pána a čeká ji injekce u veterináře.

To paní Tobiášovou postrašilo. „Najednou jsem se začala o Annie bát. Dala jsem si limit – pokud se do čtrnácti dnů neozve žádný zájemce, tak si fenku vezmu. Nikdo se neozval, tak jsem se rozhodla. Napsala jsem paní Lucii Miričové, která se o adopci chrtů stará. Požádala jsem ji, aby zařídila převoz Annie do České republiky.“

Transport z Irska provádějí přepravci, kteří k tomu mají upravená auta. Přeprava ovšem není zrovna levná. Tereza Tobiášová zaplatila čtyři a půl tisíce korun a 4. září 2OO7 si pro fenku jela do Plzně. První dojem? „Eninka nevypadala dobře. Po dlouhé cestě byla vyhladovělá a vyčerpaná. Lidí se na rozdíl od většiny chrtů nebála, ale uskakovala před prudšími pohyby. Když jsme ji přivezli domů, prostála asi deset minut v předsíni, byla dost vykulená. Ale jak jsem začala chystat jídlo, tak se opatrně vplížila do kuchyně. Dala jsem jí trošku a pak jsme spolu seděly v jejím pelíšku. Nechala jsem ji asi dvě hodiny rozkoukat a pak se šlo do vany. Koupání proběhlo bezvadně, sice se trochu bála a chtěla vyskakovat, ale můj manžel ji hladil po hlavě a povídal jí, že už se bude mít jenom lépe. Určitě mu rozuměla.“

Ještě něco však bylo třeba udělat – seznámit nového člena rodiny s Montym, který měl zatím v domácnosti výsadní právo. Stalo se tak na neutrálním místě – na poli. Annie se Montyho trochu bála, táhla paničku pryč. Montyho to pořádně naštvalo, takže nějaký čas novou psí obyvatelku ignoroval, chodil a po svém „brblal.“ Po několika dnech mu to však nedalo, začal cizinku očuchávat a po psím způsobu jí dal najevo, že mu její přítomnost nevadí. Zvykli si na sebe a bylo zásluhou především Montyho, že se Annie postupně přestala bát jiných psů. Ale když spolu byli na procházce a potkali nějakého velkého hafana, pro jistotu se k Montymu přitiskla.

Stali se z nich velcí přátelé. Nejvíc se to projevilo, když o Vánocích dostal Monty virózu a tři dny musel pobýt na veterinární klinice. Annie zůstala sama a jeho nepřítomnost těžce nesla. Ležela na pelíšku, poknikávala, byla jak tělo bez duše. To bylo radosti, když se Monty zase vrátil domů!

A jak to všechno vím? Poznala jsem totiž Annii osobně. Bydlí v rodinném domku blízko brněnské přehrady. Bydlí tam se „svými“ lidmi, tedy Terezou, jejím manželem a malým synkem Štěpánkem. A také s Montym, morčetem Čudlou a kočkou Mickou. Tu našli Tobiášovi před domem. Ležela polomrtvá a hladová na chodníku. Annie se jí z počátku bála. Byl to pro ni zcela neznámý tvor, a tak se před Mickou schovávala za křeslem. Za svým křeslem, velkým a pohodlným. To původně patřilo Montymu. Annie měla své místečko na matraci vedle křesla. Ale Monty se projevil jako džentlmen a své místo nové člence rodiny po několika týdnech přepustil.

Na křesle pobývá Annie velice ráda. Přes den lenoší a pospává. (Pak že chrti potřebují hodně pohybu! Když nemusejí, klidně se bez pohybu obejdou.) Annie také ráda polehává na podlaze pokoji. Položí se na bok a spokojeně odpočívá. Dává ale pozor, aby náhodou nezalehla Štěpánkovi hračky nebo oblíbená autíčka, protože malý páneček má v obývacím pokoji výsadní právo. Ale jednu hračku mu Annie ráda krade – velkou modrou kuličku, která se tak krásně kutálí a schovává do všelijakých koutů. To ji pak Annie musí hledat, což dělá s velkou radostí. Ovšem Štěpánek si kuličku také oblíbil, a tak se o ni občas perou. Fenka je ale chytrá a spornou maličkost vyřešila po svém. S kuličkou si hraje jen dopoledne, když je Štěpánek ve školce. Dovádí tak, že i Čudla vystrčí hlavu z klece (dvířka jsou stále otevřená) a pozoruje, jak ten velký tvor „blbne". Pozorování morče zřejmě baví. Většinu dne pochrupuje v kleci, ale jakmile se něco v pokoji děje, hned zaujme sledovací stanoviště.

Annie je opravdu přítulná a vděčná za pohlazení i od neznámých lidí. Ta přítulnost je ale jen chvilková. Na první pohled je zřejmé, že fenka má nejraději svou paničku. Neustále ji očima sleduje, a kam se hne, jde za ní. Mladá žena opravdu získala oddanou přítelkyni na celý život. Annie si už zvykla i na schody, které pro ni byly prvních čtrnáct dní nepřekonatelnou překážkou. Jít nahoru, to ještě zvládla, ale jít dolů se jí vůbec nedařilo. Není divu – většina chrtů nikdy schody neviděla. Ale všechno se dá časem naučit - teď už Annii schody vůbec nevadí.

Možná si teď řeknete, proč si Tereza Tobiášová vybrala k adopci právě fenku z Irska. Vždyť v našich útulcích je také plno opuštěných a osamělých pejsků. „Šance by se měla dát každému tvoru. A tak si myslím, že není podstatné, jestli je pes irský nebo český. Vůbec nezáleží na tom, odkud je. Podstatné je zachránit ho a učinit šťastným. “

S tím naprosto souhlasím.

Knížku si můžete objednat i u nás, nebo přímo u autorky na adrese verarudolfova@volny.cz, doporučená prodejní cena je 129Kč. Pokud by jste se rozhodli pro nás, stačí do poznámky k objednávce v e-shopu napsat heslo „Psí hlas“, doporučená prodejní cena Vám bude připočtena k objednávce. Podobných příběhů je v knize více a jsou doplněny černobílými fotografiemi psů, kterých se příběh týká.

Komentáře
Vložte svůj komentář Zavřít