Hledat
Euro
Rozvoz po Brně nad 500Kč ZDARMA !
Kategorie
    Menu Zavřít
    Zpět

    Není nad cvičák!?

    Chtěla bych tento článek adresovat všem těm, kteří si myslí, že není horšího psovoda a svéhlavějšího psa, než jsou oni a jejich psí miláček. Začnu hezky po pořádku. Vlastním dvě nevelké fenečky - starší Jášenku a mladší Kytynku. Jášenka k nám přišla jako programový mazel pro naše děti a v určené roli se zabydlela přímo dokonale. Kytynku jsme pořídili, aby té první nebylo smutno a abych si připomněla své dětství strávené uprostřed dědových pasteveckých psů a samozřejmě také proto, abych svým dětem předvedla zodpovědnou péči o psa i jeho zodpovědný výcvik. Štěně, to je nádhera, radost, zábava a také zkáza všeho, co se našim "holkám" dostalo na dosah tlamičky (3x tapety v předsíni, dvoje zánovní boty - moje, mnohokrát rozžužlané vložky do dětských bot atd.). Do věku bonitace jsme se přeloužičkovali celkem zdárně. Sousedé už si zvykli na to, že své miláčky 5x týdně sháníme po ulicích, neboť si vyhrabali pod plotem novou díru, těsně vedle té, co jsem zrovna utěsnila. Také já jsem si zvykla, že na mé předpisové zavolání "Ke mně!" buď přijdou obě nebo ani jedna. Byl nejvyšší čas ukázat se na veřejnosti. Bonitace. Předepsané kolečko jsme procházeli zdařile přesně do té doby, než se posuzovatelé začali dívat. Znáte to: já chci doleva, pes doprava a výsledkem je, že za mnou na napnutém vodítku jede po zadku rozježená ječící koule. No a ukázat zoubky? Paráda! Doma 1000x natrénovaná věc se stává zkouškou nervové stability mojí i všech zúčastněných. Jenom Kytynka statečně svírá papulku a bolestně na mne upírá oči, co že to po ní vlastně chci za novotu.
    Po tak "úspěšné" akci hurá na výstavu. Vyzbrojena poučkami z knížek jsem Kytynku vyleštila jako měděný kotlík, navoněla, vyčesala jí srst a vyrazili jsme. Viděli jste už někdy chodit v kruhu lunochod s oslíma ušima? Já už ano! Naše Kytka totiž úplně "ztvrdla", nohy ploužila za sebou, jako by je měla v dlahách, uši nesla "pěkně" do stran jako radary a hlavu hodně blízko k pastvě. Výsledná známka byla jen dobře mířenou ranou z milosti mé ješitnosti. Vzápětí padlo nezvratné rozhodnutí: "Cvičák Ti napraví hlavu!" Kynologické cvičiště neboli cvičák
    Možná jste se také dostali do situace, kdy vám váš pejsek "přerostl přes hlavu" a jediným řešením se stalo vyslovení věty: "Začneme chodit na cvičák". Velmi záhy jsem pochopila, že se mi otevírá naprosto nový svět. Svět, kde se mluví: - o penězích pouze v souvislosti s cenou kupovaného štěněte či krmného masa.
    - o módě pouze v souvislosti s tím, zda se na těhle botách drží pach déle nebo ne, zda šusťáková souprava psa neruší, či zda s vaťákem vlezu do rukávu.
    - o počasí v souvislosti s tím, jestli pes bude kousat, stopovat, dělat poslušnost nebo zda právě vítr, mráz, slunce tomu či onomu nesedí.
    - o motorismu a autech jen tehdy, když pes v autě zvracel, či vlezl před domem do auta, které právě pulíroval nepříliš milý soused.
    A což teprve pejskaři! Já jsem si je, s dovolením, rozškatulkovala takhle: Zarputilci - s buldočí trpělivostí a pravidelností docházejí se svými psy na cvičák a cvičí a cvičí a cvičí - až do padnutí. Připadá mi, že vzhledem k vynaloženému úsilí výsledky spíš nemají, než mají. Dětinové - s radostí dítěte přivedou psa (většinou voříška pochybného původu), naučí ho k závisti všech kolem vše, co vůbec psa naučit lze, těší se ze svého psiska, aniž by měli potřebu se ukazovat na závodech či výstavách.
    Přelétavci - na cvičáku se moc nezdrží, je to jen krátká epizoda v jejich životě, zajímá je spíš to, zda mají psa dostatečně vzácného plemene, než pes jako takový.
    Výstavníci - na cvičák chodí především proto, aby se pes na výstavě nebál ostatních, aport je příliš nezajímá, zato jsou schopni chodit celé nedělní dopoledne dokolečka a zvedat psovi hlavu pokud možno až do přiškrcení. Za špatného počasí nechodí vůbec - šampión by se jim umazal. Milovníci - snadno se rozliší podle toho, že při jakékoliv příležitosti oslovují svého psa sladkými jmény a jsou schopni ho i při obraně vzít do náručí.
    Závodníci - vymetou se svým psem veškeré dostupné závody, proto jsou v běžném cvičákovém osazenstvu vidět jen zřídka. Chodí cvičit sólo a o to víc, aby mohli sbírat medaile na kila. Skalní - ti, co se vracejí na cvičák i bez psů v době, když mají pocit, že by jim rodina či věk už aktivní pejskaření nedovolili. Ono to chvíli trvá, než člověk "obyčejný" přijde pejskařům na chuť. Většinou má udivené či mírně vyděšené oči, když se svým gaučáčkem sleduje třeba jen nácvik poslušnosti. Rázné povely s podivnou intonací v něm budí představu vojenského výcviku a pokud výcvikář používá dostatečně decibelů, je iluze "buzerplacu" téměř dokonalá. Ale po splynutí s kynologickou tlupou je i obyčejný člověk vtažen do atmosféry a ani mu nepřijde na mysl, že melodické "Vstaáááň" pokládal původně za začátek nějakého sborového zpěvu typu mantry "Hare Krišna". Vždyť i pro toho jeho mazánka je veselejší, když ho páníček vezme alespoň jednou týdně na cvičák, než když s ním vyjde před dům k prvnímu kandelábru a pak ho zase zavře do předsíně. Takový páníček neví, že se hloupě ochuzuje o nejkrásnější chvíle se svým psím přítelem. Vždyť pes, který "myslí" a je schopen plnit lidská přání, je po právu nazýván nejlepším druhem člověka. A můžu osobně potvrdit, že není snad hezčí pocit, než když na place vznikne psí skrumáž a po zavolání přijde ta moje jako první, čímž mi dává najevo: "Paničko, ty jsi pro mne přece mnohem důležitější, než ta chlupatá rozjívená banda tam vzadu." A moje zkušenosti?
    Můžu vás nyní seznámit s výsledkem roční práce "úspěšného" psovoda? Posuďte sami. Hezky podle zkušebního řádu.
    Stopa. Stopa je bezva věc. To nejdřív jdu já. Ztratím klíče od auta, kapesník a synovy hodinky. Položím předmět. Odkráčím. Zapomenu, kudy jsem vlastně šla a kam jsem dala předmět. Zamotám sebe, psa a vytyčovací kolík do stopovačky. Osvobodím sebe i psa a začnu prosit: "Kytinečko, miláčku, hledej stopičku." Kytka chvíli hledí do dálky (zřejmě očekává Šrámkův Stříbrný vítr), potom se na mne podívá a z jejích očí zřetelně mohu číst: "Když sis to tam odnesla, tak si to taky můžeš přinést!" Nakonec udělá pár váhavých kroků směrem po stopě a ulehne. Když k ní přijdu, dělá, že děsně tvrdě spí. Ulevím si tedy hlasitě na její adresu, seženu pár ochotných lidí a začneme hledat sami. Když se za pár minut otočím, zjistím, že moje pejsinka si zatím pro předmět došla a vesele si s ním hraje.
    Poslušnost. Poslušnost je radost, zvláště s malým plemenem. O nic se tak pěkně neklopýtne při "čelem vzad" jako o Kytynku. Ona totiž přesně ví, jak paničce podrazit nohy. Jedinou chloubou, kterou se pyšníme, je aport. Až na to, že když jsem se s touto dovedností chtěla chlubit před známými a odhodila jsem aportek, Kytynka sice vystartovala, ale přinesla mi kus jakési dobře uleželé mršiny. Abych nezapomněla, děláme-li odložení v zimě, musím si sundat bundu a Kytku položit na ni. Na sníh si náš otužilec totiž nelehne.
    O přivolání jsem již mluvila. Od dob před první výstavou se ovšem liší výrazně v tom, že po mém zavolání se Kytka přiběhne přesvědčit, jestli mám něco dobrého v ruce. Když zjistí opak, zmizí opět ve vysoké trávě a jen podle vlnění mohu tušit, kam si pro ni mám dojít. Na její omluvu jen tolik: pak už neuteče a nechá se i připnout na vodítko. Takzvané speciální cviky jsme rovněž nepodcenili. Předměty jsem vyvařila v hovězím vývaru. Bohužel, udělala jsem je z látky a jenom 30 kusů, následkem čehož budu brzy muset vyrobit další. Kytka mi totiž předmět většinou sežere, pokud jí ho včas neseberu. Ale budiž jí chvála za to, že cizích si ani nevšimne. Bůhví v jakých patokách vyvařovali oni! Ani skupinka lidí nám už nedělá potíže, vodítkem je svážeme opravdu už jen málokdy. Když to tak probírám kolem a kolem, na nudu a jednotvárnost při výcviku si opravdu nemůžu stěžovat. Svým dětem jsem "příkladem" za všechny prachy. Ale věřte nebo ne, neměnili bychom ani zanic. Na základě vlastních zkušeností a s notnou dávkou fantazie i nadsázky - Ing. Libuše Brychtová, www.nahaci.cz
    Komentáře
    Vložte svůj komentář Zavřít